V prvním díle našeho miniseriálu věnovaného inkluzi jsme se věnovali obecné problematice inkluze na základní škole. V dnešním díle se podívejme na realitu inkluze v edukační praxi na druhém stupni základní školy a na škole střední. Pozornost zaměříme na nejčastější problémové oblasti, s nimiž se děti se specifickými potřebami při přechodu na vyšší stupeň vzdělávání setkávají a na typické chyby edukační praxe
Obecné principy inkluze, jak jsme si o nich psali minule, by měly platit i na vyšších stupních vzdělávání. Bohužel v praxi to vždy neplatí a žáci i jejich rodiče naráží na nepochopení a nedodržování stanovených doporučení. Zjednodušeně lze konstatovat, že čím je žák starší a vzdělává se na vyšším stupni, tím méně se setkává s podpůrnými metodami, dodržováním doporučení, respektováním učebních metod a hodnocení ze strany jednotlivých učitelů.
To v poradenské praxi znamená obrovský nárůst administrativy, zvyšuje se počet individuálních konzultací s konkrétními učiteli, zatímco na prvním stupni komunikujeme doporučení s učitelem prvního stupně, který bývá jeden (nebo jen několik málo), ve vyšších ročnících je nutné s obsahem doporučení seznámit všechny učitele. Bohužel není vždy ten, kdo to má na ve škole na starosti, učiteli respektován, stejně jako nebývají respektována doporučení poradenského zařízení.
Musím konstatovat, že v řadě případů jsou vytvořené Individuální vzdělávací plány, či jen konkrétní doporučení poradny, brány jen formálně, nejsou realizovány, dětem nejsou doporučené postupy práce umožněny. Nejčastějším argumentem pedagogů v těchto případech bývá, že nestačí-li žák na učivo, nemá na druhém stupni základní školy/střední škole co hledat.