Individuální vzdělávací plán (dále IVP) je závazný pracovní materiál sloužící všem, kteří se podílejí na výchově a vzdělávání integrovaného žáka. Vzniká na základě spolupráce mezi jednotlivými učiteli, pracovníkem provádějícím reedukaci, vedením školy, pracovníkem pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogického centra a žákem a jeho rodiči (Zelinková, 2007).
Podstatnou okolností při práci s IVP je přístup učitelů nejen při jeho zpracování, ale i při jeho využívání v edukační realitě. Často je možné se setkat jak se situací, kdy je IVP chápán jako formální dokument, a to jak ze strany učitelů, kteří v řadě případů doporučení z plánu nerespektují, tak na straně rodičů, kteří zaujímají postoj, že učitelé mají jen povinnosti vyplývající z IVP a že dítě má mít jen úlevy a na straně rodiny žádné úkoly nevidí. S takovým postojem na straně rodičů se můžeme v posledních letech setkat relativně dost často a je velmi důležité, aby obě strany (učitelé a rodiče) dobře chápali význam IVP při práci s dítětem se specifickými vzdělávacími potřebami (na jejichž podkladě je právě doporučeno vypracování IVP).
Význam IVP
Cílem IVP je vytvořit dítěti takový výukový plán, v němž dítě dosáhne stejných edukačních cílů, jako spolužáci, ale za pomoci jiných edukačních metod a postupů. Plán rovněž stanoví způsoby ověření a hodnocení osvojených dovedností a znalostí, a to s ohledem na charakter specifik, které dítě handicapují. Tuto skutečnost často špatně chápou někteří rodiče, kteří si pod pojmem IVP přestavují „úlevy“ z výuky a nechtějí pochopit, že v podstatě nejde o úlevy z cílů výuky, ale úlevy ze standardních vyučovacích postupů a ověřování, což klade na všechny zúčastněné daleko vyšší nároky, než při standardní edukaci, jde např.o:
- práci s jinými pracovními listy,
- jiný způsob procvičování doma za pomoci různých pomůcek,
- prodloužený čas pro ověření, prodloužení nácvikového období v domácí péči,
- reedukační cvičení prováděné pravidelně doma,
- pravidelné návštěvy reedukačního pracovníka,
- kontroly v pedagogicko-psychologických poradnách,
- častou komunikaci s učiteli,
- zajištění klidného prostředí dítěti při domácí přípravě,
- vhodnou volbu volnočasových aktivit vedoucích ke snížení stresu, jímž často děti se specifickými vzdělávacími potřebami trpí.
V praxi se lze ale setkat i s učiteli, kteří přesouvají odpovědnost za zlepšení žákova stavu jen na rodiče a sami argumentují množstvím žáků s podobnými obtížemi ve třídě, nedostatkem času a financí, poukazují na to, že rodiče s dítětem „málo trénují“ (a prokazatelně to není pravda), nechtějí přistoupit na doporučení poradenských psychologů a argumentují, že kdyby se rodiče s dítětem skutečně učili, tak by dítě obtíže ve škole nemělo, tedy nejsou ochotni vůbec takové diagnózy jako např. dyslexie či dysortografie přijmout.
Nicméně, předpokládejme, že na straně učitelů jde spíše o výjimky a pojďme si ukázat, v čem tkví významná pozitiva individuálního vzdělávacího plánu.
Kvalitně vypracovaný individuální vzdělávací plán, dodržovaný všemi subjekty edukačního procesu, má přínos v níže uvedených oblastech (Zelinková, 2007):
- Umožňuje žákovi pracovat podle jeho schopností, individuálním tempem, bez ohledu na učební osnovy, bez str