Současná společnost jednoznačně staví na vzdělanostní společnosti. Zvyšují se standardy pro výkon různých povolání, diskutuje se problematika nutného vysokoškolského vzdělání u řady profesí, kde stačilo vzdělání středoškolské, rozšiřují se požadavky na absolventy středních škol i středních odborných učilišť, zvyšují se nároky na žáky hlásící se na střední školy. Narůstá objem informací a požadavků na studující, mění se charakter učebnic, existuje řada moderních technologií a pedagogických metod pro modernizaci výuky, v praxi znovu využíváme principy projektové a zážitkové pedagogiky… ale výkony dětí lepší nejsou.
Obecná vzdělanost se celkově snižuje, děti ztrácí všeobecný přehled, v odborných předmětech mají osamocené znalosti, které umí aplikovat jen v jasně zadaném příkladu. Neumí přistupovat k řešení problémů tvůrčím způsobem ani samostatně hledat logická řešení úloh.
Co je příčinou daného stavu? Možná změny v rodině, v komunikaci, sdílení zkušeností mezi rodiči a dětmi? Možná odklon od četby, preference pasivního přijímání informací prostřednictvím sociálních sítí? Konzervativní způsob přípravy budoucích pedagogů na pedagogických fakultách, bohužel bez důrazu na správné didaktické zpracování učiva a přehnaným tlakem na pedagogickou teorii? Nárůst pedagogů vyhořelých a bez nadšení, s častými psychickými obtížemi, bez ochoty ke vzájemné spolupráci, kteří k učitelství přistupují jako k zaměstnání a nikoliv jako k poslání?
Rozplývání odpovědnosti a v jeho důsledku ztráta odpovědnosti za svého žáka, za jeho osud, další studijní kariéru. Každý z těchto vlivů se do současného neutěšeného stavu svým způsobem promítá.
Nelze v jednom příspěvku sledovat všechny vyřčené myšlenky, tedy se vyberme cestou pedagogické praxe a hledejme možnosti, jak lze zlepšit situaci, kdy současní učitelé velmi často neumí správně didakticky učivo zpracovat a žákům vhodným didaktickým způsobem předat. Bohužel je možné takové případy v pedagogické praxi najít jak mezi čerstvými absolventy vysokých škol, tak i mezi „zkušenými“ pedagogy. Není výjimkou při častých hospitacích vidět výuku chaotickou, založenou jen na postupném zpracování cvičení v pracovních listech, bezesmyslného přepisování zápisů z tabule či dataprojektoru, časté trávení hodin na počítačích, neustálé psaní písemných prací a jejich opravování. Špatně didakticky uchopené učivo vnímám nejen jako poradenský psycholog při hospitacích žáků s obtížemi v učení, ale i jako kolega učitel a rodič. Vnímám diskuse ohledně povinné maturity z matematiky a nezbývá mi než souhlasit s názorem, že maturita z matematiky je důležitá, ale až se ji na této úrovni naučí pedagogové vyučovat. Přitom jsme patřili mezi země, která v oblasti didaktiky vynikala a díky tomu i žáci dosahovali velmi dobrých výsledků.
Zásadním problémem současné doby je podle mého názoru snížení významu předmětových metodiků (tzv. vedoucích učitelů) a předmětových komisí, čím dál více se jedná o formální roli.
Přitom tito učitelé se rekrutovali vždy ze zkušených kolegů, byli iniciativní, komunikativní a velmi často dobře působili i jako tutoři nově nastupujících kolegů. Sledovali nejen vývoj pedagogických a didaktických trendů, ale i kvalitu učebnic, pracovních sešitů a pomáhali určovat výběr těch nejlepších zdrojů k výuce. Bohužel role vedoucích učitelů předmětových komisí je na řadě škol potlačena, posunuta do pasivní role. Přitom jejich význam je pro dobrou výuku ostatních velmi zásadní.
Druhým faktorem významně ovlivňujícím kvalitu současné výuky je kvalita pedagogické diagnostiky. Té jsme se věnovali v jednom z předchozích čísel. I v tomto směru ale mohou být významnými pomocníky vedoucí učitelé.
Význam předmětových komisí v edukačním procesu
Předmětové komise sdružují učitele stejných nebo příbuzných vyučovacích předmětů, kteří zde spolupra