Portál pre riaditeľov škôl a zriaďovateľov
ISSN 1339-925X

Online časopis

Důsledky karantény na školní výkon během pandemie

Nedávno plošně vyhlášený nouzový stav přinesl do života společnosti zásadní změny. Život se v některých oblastech naprosto zastavil, v jiných se podařilo najít náhradní řešení vzniklého stavu. Všichni bez rozdílu jsme však byli vystaveni situaci, s níž se nikdo z nás předtím nesetkal, nikdo z nás nebyl na podobnou situaci připraven a neznal mechanismy, jak se s danou stresovou situací vyrovnat

V průběhu měsíců jsme zaznamenávali nárůst psychických obtíží u různých skupin, a to i následně po uvolnění přísných opatření. Na jedné straně jsme měli možnost vidět, jak se někteří s krizovou situací vyrovnávají velmi dobře, na straně druhé jsme měli možnost vidět i selhání profesionálů, kteří jsou do velké míry na zvládání krizových situací cvičeni.

Přes to, čím kdo aktuálně prošel a jak to zvládal, je velmi důležité si uvědomit, že důsledky krizové situace se mohou projevit i po několika měsících, tedy i v době, když se již život vrátí do „starých“ kolejí.

Asi nejvýrazněji se krizová situace promítla do sociální oblasti, kvality sociálních vztahů. Na straně jedné se dostali lidé do sociální izolace, na straně druhé se dostali do těsného kontaktu s nejbližšími členy rodiny, na který ale současná rodina není v takové míře zvyklá, a jak ukázal nárůst obtíží, ani připravená. Množství důsledků, které nouzový stav vyvolal, je opravdu široké, zaměřme tedy pozornost jedním směrem, a to na důsledky sociální izolace od vnějšího prostředí a důsledky této izolace na školní výkon.

Hodnocení sociální izolace na školní výkon není ale tak jednoduché, jak se na první pohled může jevit. Velký rozdíl bylo možné zaznamenat mezi introverty a extroverty, také charakter rodinné výchovy velmi významně působil. Zásadním faktorem pak byla i schopnost zvládat náročné životní situace přirozenými a zdravými způsoby a míra osobnostní odolnosti. Z odborného hlediska bylo rovněž zajímavé sledovat vývoj školního výkonu u dětí s vybranými poruchami učení a chování.

Důsledky sociální izolace na školní výkon

Školní výkon je u většiny dětí podmíněn, kromě jejich schopností a volních vlastností, sociálními vlivykvalitou sociální atmosféry ve třídě, mírou kooperace mezi dětmi, ale v českých a slovenských školách – více než kde jinde – i mírou kompetice (soutěživosti mezi sebou). Jde-li o zdravou míru soutěžení, pak lze takové prostředí považovat za zdravé a připravující na zvládání náročných životních situací v budoucnosti, dítě se ve zdravé míře učí prohrávat, ale i přijímat výhru, učí se fungovat v mantinelech „fair play“.

Velmi podstatné ale je, aby učitel uměl dobře ovlivňovat míru kompetice a kooperace mezi dětmi, volil takové aktivity, aby všechny děti měly přirozenou možnost být vítězem a nestávalo se, že by na místě posledním bylo jedno a to stejné dítě.

Bohužel, jak ukazuje praxe, učitelé s touto proměnnou nepracují vždy spolehlivě a adekvátně, a tak se setkáváme v poradenské péči s dětmi, které nemají dostatek sebedůvěry ve své schopnosti, ani dostatek zážitků z vítězství. Rovněž se v praxi setkáváme s dětmi, které jsou vychovávány v hyperprotektivní výchově, a následný sebemenší neúspěch přijímají těžce, jsou úzkostné a nesebevědomé.

Školní výkon je ale v podmínkách současné edukace rovněž ovlivňován sledováním výkonu ostatních žáků. Řada dětí koriguje výsledky své práce dle výsledků ve třídě, ve snaze nevybočovat. Ani to není dobrou známkou současného školství, řada učitelů navíc tuto atmosféru průměrnosti podporuje (záměrně i nevědomky) neochotou věnovat čas nadstandardní práci dětí – např. různým referátům, besedám s odborníky, s poukazem, že osnovy jsou příliš nabité požadavky, aby bylo možné věnovat čas těmto aktivitám. Tímto přístupem ničí iniciativu aktivnějších dětí a podporují, jak již bylo uvedeno, atmosféru průměru. Aktivnější děti nechtějí vybočovat, aby se jim většina nesmála a nestaly se terčem šikanózního chování.

V době sociální izolace docházelo k řadě změn, které byly právě izolací vyvolány – a to ne vždy negativním směrem. Ukažme si na vybraných příkladech, jak se sociální izolace na školním výkonu žáků projevila.

Školní výkon u introvertů a extrovertů

V průběhu posledních měsíců mohu na základě hodnocení výsledků žáků vzdělávaných kvůli pandemii COVID-19 doma, kteří jsou zároveň příjemci poradenské služby (nejčastěji kvůli pomalému tempu a sociálním konfliktům ve třídě), zcela jednoznačně prohlásit, že výkony introvertů se během vzdělávání doma výrazně zlepšily.

Vzdělávání doma si zejména pochvalovaly právě ty děti, které:

  • jsou uzavřené,
  • mívají obtíže v sociálních vztazích,
  • bývají zdrojem posměchu či
  • zažily šikanózní chování.

Pozitivně posun dítěte hodnotí i většina rodičů těchto dětí, neboť dítě doma spolupracovalo dobře, ubylo řešení každodenních stesků dítěte a hledání cest ke zlepšení sociální atmosféry ve třídě.

Paradoxně tak tato krizová situace přispěla ke zklidnění dítěte i zklidnění situace doma, což ve svém důsledku vůbec nevrhá příznivé světlo na schopnost školy řešit problém a ukazuje se, jak sociální atmosféra ve třídě je zcela primárním faktorem ovlivňujícím výkon žáka. Obdobně bylo možné zaznamenat i zlepšení výkonu u žáků, kteří neradi vybočují z „průměru“.

Příklad: Jako rodič jsem byla mnohem více úspěšná při motivaci dcery studující na střední škole, aby odevzdávala různé referáty, jimiž měla možnost si vylepšit známku (kupř. odevzdat referát o osobním rozhovoru a setkání s Dr. Vojmírem Srdečným, který byl účastníkem studentského odboje, trávil rok v koncentračním táboře, založil Hry pro zdravotně postižené a vloni v létě, bohužel, ve velmi vysokém věku zemřel), protože o její iniciativě věděl jen učitel. I to ve svém důsledku ukazuje na neschopnost školy – případně konkrétního učitele – vytvořit bezpečnou atmosféru ve třídě, kde by bylo běžnou normou spolupráce, studium, rozvoj, nikoliv obrácené hodnoty.

Žáci, které bychom mohli zařadit do klasické skupiny extrovertů, bez dalších specifických obtíží, se s danou situací vyrovnávali relativně nejlépe, zvláště z těch rodin, kde panoval zdravý racionální přístup ke vzniklé situaci. Tito žáci, často právě i vhodně usměrňováni rodiči, vytěžili ze situace maximum – v prvních nejpřísnějších dnech karantény se radovali ze sblížení rodiny (společná tvorba, čtení, hry, učení, soutěže), v dalších dnech rozvolnění často patřily mezi děti, které do školy následně za specifických podmínek nastoupily.

S výše uvedenými jevy jsme se však mohli setkat i u dospělých při plnění jejich pracovních povinností, zde však v obráceném pořadí.

Tam, kde sociální tlak působí často jako zdroj vnější motivace, aby dotyčný podával přiměřený pracovní výkon (ve srovnání s ostatními), vedla karanténa často k opaku. Kde odpadl sociální tlak, řada dospělých pracujících „začala selhávat“, pracovali jen na prokazatelných aktivitách.

To lze samozřejmě vysvětlit dvěma psychologickými faktory:

  • jednak jako určité společenské selhání Čechů, kteří historicky patří do etnik, která, když nemusí, tak nedodržují pravidla a ošidí, co mohou (např. rozdíl mezi Čechy a Němci při placení v MHD, ježdění na černo apod.) nebo
  • jako důsledek psychické nepřipravenosti na krizovou situaci a nízkou odolnost společnosti (a jednotlivců) vůči nestandardním podmínkám, v nichž řada z dospělých neměla dostatek energie na dodržování základních rituálů a povinností, aby mohli krizi zvládnout, a poddali se chaosu.

Školní výkon u dětí bez nastavených výchovných hranic a u dětí s poruchami chování

V této kategorii jsme se mohli setkat s výraznými obtížemi, často signalizovanými zejména rodiči. Zoufalé inzeráty hledající studenty pedagogických oborů, kteří by pomohli se vzděláváním dětí, to dokládají asi nejlépe. Zde se ale zároveň významně ukazuje i vliv liberální výchovy, na který poukazují učitelé. Rodiče byli najednou postaveni do situace, kdy „museli“ s dítětem v krátkém čase plnit důležité povinnosti, a dítě, které nemělo úzce nastavené výchovné hranice, nespolupracovalo.

Rodiče se obraceli v hojné míře na poradenská pracoviště ve snaze získat rychle radu, co s dítětem. Bohužel, hraničící výchova nezačne fungovat z hodiny na hodinu, tedy mnoho rodičů, kteří i pochopili jádro problému, velmi brzy začalo opět selhávat, protože kýžený efekt se prostě nedostavil. I zde vidíme zcela zřetelně důsledky určitých společenských fenoménů a nutnost změnit svůj přístup i ve výchově v rodině – právě proto, aby naše děti mohly následně uspět při začlenění do společnosti.

Specifickou situaci mají děti s poruchami chování a s poruchami autistického spektra, které v podstatě za své projevy nemohou. Na druhou stranu, péče o tyto děti představuje pro rodiče mnohem více úsilí, než pro rodiče dětí bez těchto obtíží, a znovu se dostáváme ke kvalitě výchovného působení, jasně a přitom láskyplně nastaveným výchovným hranicím, bez nichž výchova dítěte s poruchami chování nebo s PAS prostě uspět nemůže. Určitě je rozdíl mezi rodinou, kde mají poruchu diagnostikovanou krátce, nebo má dítě těžký průběh poruchy, a rodinou, kde již docházejí na odborné pracoviště několik let, a nebo má dítě jen lehkou formu poruchy. V těchto případech lze následně opět hovořit o významném vlivu výchovných aspektů uplatňovaných rodiči.

Pro rodiče, kteří si s novou situací nevěděli rady, mohly být užitečným vodítkem různé rady na internetu, facebooku, ukázky aktivit tvůrčích rodičů, nabídky aktivit od učitelů, psychologů, dalších odborníků.

Zhodnotím-li výsledky dětí, které mám v poradenské péči, a vezmu-li v úvahu zkušenosti učitelů, jimž koncem karantény nastoupili žáci zpět do výuky, je možné konstatovat:

  • V obecném měřítku děti prvních tříd v domácím vzdělávání výrazně ztratily, po dvou měsících karantény četly hůře, než před karanténou, výbavnost grafémů se výrazně zhoršila, zhoršil se písemný projev a úroveň držení tužky.
  • U dětí, které měly obtíže a kde rodina již od počátku dobře spolupracovala, došlo k výraznému zlepšení výkonu, jak v oblasti čtení, tak v oblasti psaní, dítě se zklidnilo a vylepšilo i své tempo.
  • V obecném měřítku hodnotí učitelé žáky třetích až pátých tříd v domácím vzdělání průměrně, neuvádějí tak častý propad ve znalostech, v řadě případů děti dobře spolupracovaly i v rámci on-line vzdělávání, nové znalosti nemají, ale relativně dobře učitelé hodnotí zafixování původních znalostí.
  • V obecném měřítku hodnotí obdobně učitelé i výsledky žáků druhého stupně, případně středních škol. Zde je již situace ale komplikovaná dovednostmi studentů více využívat moderní technologie „ k podvádění“, hodnotit aktuální úroveň znalostí střední školy nemohou, neboť měly nejméně příležitostí se studenty pracovat v přímé výuce po ukončení nejkritičtějšího období karantény. Učitelé v tomto případě očekávají propad odborných znalostí a nutnost minimálně první dva měsíce věnovat dohnání látky z předchozího pololetí
  • Velmi dobrých výsledků dosáhly děti, které díky podpoře rodičů v době karantény realizovaly konkrétní reedukační program. Výsledky nácviku se u všech sledovaných dětí v mé vlastní poradenské péči výrazně promítly zejména do oblasti zrychlení pracovního tempa (viz pilotní studie Švamberk Šauerová, 2020) a do zlepšení techniky čtení. Děti zároveň nebyly vystaveny tlaku hodnocení výkonu ze strany učitele, což výrazně přispělo ke zlepšení reedukačního efektu.

Závěr

V závěru analýzy situace je možná vhodné uvést ještě několik zásadních rad, jak se v podobné situaci můžeme chovat, abychom minimalizovali dopad působení nějaké krizové situace v obecné rovině:

  • Konat užitečné aktivity.
  • Přijímat sebe i druhé.
  • Pěstovat mindfulness (blíže např. Plummer, D., M., 2018).
  • Akceptovat své aktuální prožívání.
  • Využít profesionální pomoc.
  • Pečovat o své zdraví.
  • Věnovat se tomu, co odkládáte už měsíc, půl roku či rok (blíže Švamberk Šauerová, 2018).
  • Věnovat se kreativním činnostem.
  • Pomáhat potřebným.
  • Dodržovat rituály.
  • Být co nejvíce v kontaktu se svými blízkými.

LITERATURA:

  1. ŠVAMBERK ŠAUEROVÁ, M. ROPRATEM – nástroj pro rozvoj pracovního tempa a reedukaci dílčích oslabení výkonu. Pilotní studie – kvalitativní hodnocení efektivity. In: Diagnostika a poradenství v pomáhajících profesích. 2020, 4(1), s. 28-34. ISSN 2570-7612.
  2. PLUMMER, D., M. Hry pro rozvíjení všímavosti u dětí. Praha: Portál, 2018. ISBN 978-80-262-1308-6.
  3. ŠVAMBERK ŠAUEROVÁ, Markéta. Techniky osobnostního rozvoje a duševní hygieny učitele. Praha: Grada, 2018. ISBN 978-80-271-0470-3.


Diskusia - Počet príspevkov: 0

Odpovedný servis pre predplatiteľov

Vaše otázky pošlite na direktor@wolterskluwer.sk

Seriály